Kateřina Holubová

Krátce o mně

 

Jmenuji se Katka Holubová, je mi sedmadvacet let (*1992) a bydlím v jedné vesničce kousek za Prahou. V Plzni jsem jako malá byla pouze několikrát, avšak každá návštěva v ní byla s něčím spojena a zůstala mi po ní silná vzpomínka. Blíže jsem Plzeň poznala až o mnoho let později a postupně mi tak nějak přirůstá k srdci.

Vystudovala jsem ergoterapii na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, v současné době pracuji v neuropsychologické rehabilitaci s pacienty po získaném poškození mozku a s pacienty s nízkou motivací. Jsem studentkou psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V minulosti jsem pracovala jako psovod a konzultantka u výsleších, kde jsem v rámci výcviku absolvovala také výcvik v krizové intervenci a výcvik v chatové krizové intervenci. Později jsem působila jako peer-konzultantka pro vojáky, kteří se vraceli ze zahraničních misí.

Ačkoli mám za sebou také vlastní tragickou zkušenost, má cesta k Plzeňské zastávce vedla trochu oklikou. S Mirkou jsem se nejprve na sociální síti seznámila přes naše psy, měla jsem potom takový zvláštní pocit, který mi říkal, abych si koupila lístky na autobus a jela do Plzně na křest její knihy, i přesto že jsem Mirku vlastně ještě prakticky vůbec neznala a mohla být v Plzni jen asi hodinu a půl. Lístky jsem tedy koupila, vyrazila a v autobuse se u žluťáckého kafe smála tomu, že vlastně vůbec nevím, co dělám, ale že je to vlastně fajn. Pár dní po křtu jsem pověděla Mirce o jedné mé plzeňské vzpomínce z dětství, které bylo spojené s místem, kde se křest konal. Ta mě pak okamžitě seznámila se Zuzkou, jejíž příběh se s tou mou vzpomínkou v něčem prolínal. A když jsem se potom dozvěděla, co obě tyto ženy dělají, došla mi další věc – že jsem vlastně touhle zvláštní souhrou pocitů a (ne)náhod potkala také dvě ženy, které „ví, jaké to je“... ztratit, že znají tu bolest, která je úplně jiná a v něčem zároveň stejná jako ta moje.

Ztratila jsem tři své nejbližší, stačila k tomu jen jedna sekunda. Zasáhlo mě to v době, kdy jsem ještě vlastně pořádně moc nevěděla, jak se ten život žije, co od něj vlastně chci, co v něm budu dělat... natož, jak v TUHLE chvíli najednou mám jít dál, co mám vůbec s tím žhavým uhlíkem na hrudi, prázdnotou v duši a klepajícíma se nohama dělat, jestli je to, co vnímám, cítím a chci, či nechci normální...

Uplynulo už mnoho let... Žiju dál. Je to jiné než dřív, má to jinou šířku i hloubku. Žiju tenhle jiný život a svoji zkušenost v různé formě sdílím s lidmi, kteří zrovna prochází podobným a chtějí či potřebují sdílet.

Můj email: windsalmo@gmail.com .

 


Podpořte nás

Transparentní účet: 2300334693 / 2010
Podpořte nás!
Darovací smlouva