Jak se chovat?

Zdravotní sestry a pozůstalí

Zdravím Vás všechny a přeji krásný i když ušmuřený den...

 

Proč jsem se přihlásila na tyto stránky? Vážím si lidí, kteří pomáhají. Kteří pomáhájí překonat těžké chvíle. Také jsem si prošla jednou ztrátou, o které nejsem schopna mluvit ani se svým manželem. Byť už je to nějaký pátek. O tom možná někdy jindy, až najdu aspoň sílu se z toho vypsat.

Tato stránka se zabývá pomoci pozůstalým. Já bych se ráda zaměřila v tomto článku s dovolením na lidi, kteří se z převážné většiny setkávají s pozůstalými mezi prvními, a to konkrétně na zdravotníky a ještě konkrétněji na zdravotní sestry.

I já jsem zdravotní sestra. A podělím se s Vámi o zkušenosti, které prožívám v praxi, a to bohužel velmi často.

Pracuji na interním oddělení žen, kde se setkávám s tou smutnější stránkou života. Stáří je nádherná věc. Některé pacientky mě dostávájí na kolena. Když mám chvilku s nimi porozprávět, ráda poslouchám jejich moudra a zkušenosti ze života. Srdečně se s nimi zasměji, mnohdy více než se svými vrstevníky.

Jenže moje zaměstnání má i tu stinnou stránku a nedílnou součást života. Umírání. A díky se i ve svém mladém věku cítím možná až moc dospělá. Je těžké se koukat na to, jak lidský život končí. Někdy rychle, někdy dlouho a bolestně, někdy v kruhu rodiny, někdy je člověk úplně sám, což je nejsmutnější.

Ve zdravotnictví vidím jeden velký problém. My jako zdravotní sestry nejsme nijak připravené. I kdyby to bylo nějakým kursem - jak jednat v první chvíli s pozůstalými. Ano teoreticky zvládáme, fáze umírání apod. , ale kde máme zbytek - tu praktickou stránku? V tom vidím obrovskou chybu. A já to cítím sama na sobě. Všechno formálně. Ale jsem člověk...a mně to vadí, že těžko hledám slova. Když pozůstalý přijde do nemocnice pro věci nebo pozůstalost - tak praxe je taková : vyjádřit upřímnou soustrast, předat věci, předat honem formality, vychrlit na ně, co je čeká, požádat o občanku a podpisy a nashledanou. Vždycky se mi rozklepou ruce, když to mám dělat. Nedokážu se dívat zdrceným rodinám do očí a valit na ně jako stroj, ale co říct jiného a správného? K tomu by nám možná dopomohl nějaký kurz, kdyby nějaký byl. Zatím jsem na něj nenarazila - ne v naší nemocnici.

Další věcí jsou a nechci aby to vyznělo špatně - budoucí pozůstalí. My víme, že to dobře nedopadne, doktor to oznámí a zmizí a my jsme ty, co s nimi trávíme čas. Pokud u skonání rodina je a chce být, jsme s nimi do posledního dechu. Někteří to zvládají celkem dobře, jiní se nám hroutí. A jak se k nim chovat? Každý člověk má jiné prožívání. Jak všem zaručit aspoň trošku nějaký komfort? Je to pro ně samozřejmě velmi těžké. A já nevím, co říct. Měla bych to vědět, ale já nevím, co by jim pomohlo. Někdy stačí jen mlčet a pohladit je. Jindy se neustále ptají a mají plané naděje. Působí to na mě i trochu tlak. Občas jsem jak vymačkaný pomeranč, a to doslova. Připadám si jak slon v porcelánu.

Některé kolegyně to prostě neřeší. Berou to jako práci. Já také, ale s tím rozdílem, že má práce, je moje poslání. A podle toho se hodlám i nadále chovat. Do budoucna budu ráda za nějaké to vzdělávání v tomto směru. Pokud se něco objeví, hned se toho zúčastním. A budu se snažit, aby to bylo pro všechny hlavně důstojné a co nejméně bolestné.

Podpořte nás

Transparentní účet: 2300334693 / 2010
Podpořte nás!
Darovací smlouva